Jsem sama, nemám chlapa, nemám děti (už to není moje životní meta) . Teda nejsem sama, mám dva super lumpí kočičáky. Teď mám 14 dní dovolenou. Po prvním týdnu mi v hlavě několikrát přeplo vše do svých kolejích ... možná mě to i vyděsilo, možná mě to tolik nepřekvapilo.

Ve svém věku (37) jsem fakt k ničemu. Ne, taková tragedie to není. Pracovní život je fajn. Ale osobně v tom všem plavu. Jsem paní svého času. Nic mě nikam netlačí ... Tak proč se neumím zvednout z gauče a udělat sama se sebou něco. Ještě před pandemií jsem se necítila tak omezená svoji váhou, nepohyblivostí ... to jsem ještě nějak žila. Ale pak to bouchlo a já se zavřela doma (tak to doporučovali) a chodila jen do práce (sestra). Byla jsem utahaná jak fyzicky tak psychicky. motivace, energie ... a kila šla nahoru, centimetry přibývali. Plíživě se mi do hlavy vnouká jak je to se mnou špatné .... v červnu jsem se nevešla do "labutě" na pouti a zklamala jsem neteř, na začátku července jsem se s tetou nevešla na sedačku ve vlaku (musela jsem sedět sama), lidé v autobuse si raději sednou jinam - vedle mého zadku se nevejdou ... Cítím, že díky těmto malým ústrkům se zase začínám schovávat ... A proč ne? Je to pohodlné, mám ráda svoji komfortní zónu. Kde bych se asi tak mohla s někým seznámit? ... Tak proč se snažit? ... Jak změnit tohle idiotské nastavení mysli? Nikdy jsem nebyla ambiciózní, soutěživá, nikdy jsem nepotřebovala něco dokázat .. ani sobě ani jiným ... Zapouzdřila jsem se ve své bublině ... Není to dobře ... ale jak s tím zatočit ... Jak začít stačit neteři, stačit sedět na jedné sedačce ... stačit životu ...